Ravensbrück

Ravensbrück: Tábor pomalého vyhlazování

Ib Katznelson 2023

Když Ibu Katznelsonovi byly dva roky, ocitl s matkou v koncentračním táboře Ravensbrück. Oba přežili. Ib později matku vyzpovídal, své zážitky sepsal a následně je v roce 2017 vydal v knižní podobě. Za dva roky ovšem zjistil, že tento příběh ještě zdaleka není u konce. Na následujícíh stránkách vypráví o táboře a dvou ženách, jimž vděčí za svůj život.
Francouzské etnoložce Germaine Tillionové (1907—2008) se podařilo na malých kouscích papíru sepsat své zážitky z největšího německého ženského koncentračního tábora Ravensbrück a později je vynést ven, když byla pomocí bílých autobusů Červeného kříže evakuována do Švédska. Tyto poznámky a pozorování tvoří základ její knihy o pekle koncentračního tábora. Současně mi oskytly informace o tom, jak se mi podařilo přežít v táborovém revíru (nemocnici) a jak jsem se vyhnul transportu  do  vyhlazovacího tábora. Zachránily mě dvě české spoluvězenkyně, Zdenka Nedvědová a Hilda Synková.
Germaine Tillionová nazývala Ravensbrück „táborem pomalého vyhlazování“. Takto pojmenovala Ravensbrück, nikoliv Osvětim ani další vyhlazovací tábory, kde vyvražďování vězňů probíhalo v rychlém tempu a s nelítostně propracovaným systémem. V Ravensbrücku se nevraždilo systematicky. Vězni byli stříleni, tráveni, ubíjeni nebo vyhladověni k smrti, a poslední měsíce před koncem války byli posíláni do plynových komor, které byly v Ravensbrücku vybudovány na přelomu ledna a února 1945.
Ravensbrück byl založen v Německu už v roce 1939, když říšský vůdce SS Heinrich Himmler označil jeho polohu za obzvlášť vhodnou, protože mimo jiné umožňovala nacistickým pohlavárům tábor snadno kontrolovat. Jednalo se o tábor nucených prací, který se od jiných táborů příliš nelišil, až na unikátní fakt, že šlo o jediný větší tábor vyhrazený jen pro ženy. V roce 1940 stálo v táboře 12 baráků, v roce 1945 už 32, textilní továrna, malý mužský tábor, detenční tábor pro mládež s názvem Uckermark a Siemens & Halske tu měl svou továrnu. Mimoto tu byl tucet elektrikářských a výrobních dílen, 13 satelitních táborů a pracovních oddílů.
O celkovém počtu úmrtí v Ravensbrücku panují neshody, jelikož mnoho vězňů bylo posláno do jiných táborů, aby byli zavražděni tam. Vězni v Ravensbrücku byli kromě jiného vražděni také v mobilních plynových komorách. Popravovali se zastřelením nebo jim byl pod záminkou, že dostávají prášek na spaní, podán jed. Vězni umírali hlady a zimou. Tresty v podobě pětadvaceti ran bičem nebo holí se často navyšovaly na 50 a 75, dokud vězeň nezemřel. Prováděly se zde lékařské pokusy, zvláště na polských ženách. Rozřezávali jim svaly na nohou a rány infikovali bakteriemi. Do ran zanášeli také sklo a jinou špínu. Infekci poté vyškrábli ven, ránu vyčistili a následně ošetřili různými formami sulfonamidu, aby posoudili efekt nového léku. Ti, co podobné pokusy přežili, se nazývali „králíci“.
Mladým těhotným ženám byly prováděny potraty, a to až do osmého měsíce těhotenství, a když v jednu chvíli dorazilo do tábora tolik nových vězeňkyň, že zaměstnanci SS nezvládali takové množství potratů provést, povolili ženám děti porodit, ale poté je nechali vykrvácet. Jindy ženám svázali prsa tak, aby nebyly schopné kojit, takže děti zemřely hlady. Zároveň bylo jasné, že kvůli špatné a nedostatečné stravě, kterou ženy dostávaly, je téměř nemožné kojence dostatečně nakrmit. Málokterému dítěti narozenému v Ravensbrücku se podařilo přežít.
Mezi prvními byli v Ravensbrücku internováni Němci, poté Rakušané, následně Češi a Poláci, kteří tvořili největší národnostní skupinu. Vězni byli kriminálníci, asociálové, mentálně nemocní, prostitutky, političtí vězni, z nichž někteří patřili k takzvaným NN-vězňům (Noc a mlha, německy: Nacht und Nebel), či Svědkové Jehovovi. Celkem se zde sešlo 21 národností. Nejednalo se o tábor určený Židům. Po říjnu 1943 se v Ravensbrücku už ani žádní Židé nenacházeli, jelikož Heinrich Himmler nařídil, že tábor – stejně jako všechny ostatní tábory na německém území – musí být „židuprostý“. Když nás deset Židů z Dánska do tábora v listopadu 1943 dorazilo, byli jsme tu jedinými židovskými vězni. Větší počet židovských žen a dětí se do Ravensbrücku dostal teprve na konci roku 1944 při evakuaci Osvětimi.
V říjnu 1944 se Heinrich Himmler vyjádřil, že úmrtnost v Ravensbrücku je příliš nízká a že každý měsíc musí zemřít aspoň dva tisíce vězňů. Podle jeho rozkazu se počet obětí musel dorovnat i za posledních šest měsíců. Pokud mrtvých nebylo dost, byla určena četa devíti mužů, kteří měli každý večer postřílet určitý počet vězňů, a když ani toto opatření nestačilo, byla na začátku roku 1945 zbudována plynová komora. Jeden z pramenů udává, že za dobu existence tábora Ravensbrück jím prošlo 123 000 žen a dětí.
Akce proti dánským Židům a transporty do Terezína
Nahlíží-li se nacistická akce proti dánským Židům v noci z 1. na 2. října 1943 z německého úhlu pohledu, šlo pouze o částečný „úspěch“, jelikož toho večera a během noci bylo uvězněno méně než tři sta lidí. Tito zadržení byli posláni přímo do Terezína. Třiaosmdesát Židů vypravili z přístavního města Ålborg, zatímco 198 jich poslali lodí z kodaňské Langelinie. V tomto transportu se ocitli i moje babička s dědou.
V dalších dnech zatýkání pokračovalo a zadržení byli internováni v táboře v Horserødu. Zde „se utábořil“ i fotograf Paul Henning. Byl to nacista a od roku 1942 člen Waffen SS. Byl také antisemitou a členem organizace Dánská protižidovská liga. V roce 1943 se stal spolupracovníkem Gestapa v sekci židovské otázky. Jeho role v horserødském táboře spočívala mimo jiné v tom, že měl zjistit, do jaké kategorie podle německých rasových zákonů internovaní spadají. To rozhodovalo, zda je možné dotyčné propustit, nebo budou posláni do Terezína.
13. října byl tábor Horserød z větší části Židů zbaven, neboť jich bylo 175 posazeno na vlak z Helsingøru do Terezína. Mezi nimi i moji prarodiče. V táboře zůstalo jen okolo třiceti židovských obyvatel. Někteří byli propuštěni, zatímco ostatní zde drželi až do konce listopadu. Není jasné, proč někteří z nich neskončili v transportu ze 13. října. Lze předpokládat, že mě a moje rodiče, Corrie a Svena Meyerovi a jejich dva syny Petera a Olufa drželi v táboře dál, protože Paul Hennig si zřejmě nebyl jistý tím, nakolik splňujeme podmínky pro deportaci. Moje babička se narodila jako křesťanka a k židovské víře konvertovala spolu se svou dcerou, když matce bylo jen pár let. A v případě rodiny Meyerových byl židovského původu otec Svena Meyera, zatímco matka nikoliv.
Ke konci listopadu zbývalo v Horserødu devatenáct Židů. 23. listopadu jsme dostali rozkaz si sbalit a v Helsingøru nás posadili na vlak. Není známo, co nakonec vedlo k rozhodnutí nás deportovat. Někteří badatelé pracují s teorií, že k tomu došlo v souvislosti s bombovým atentátem na kavárnu Kafé Mokka na kodaňské nákupní třídě Strøget. Naše deportace by tím pádem mohla představovat jakýsi druh trestu. Kavárna Kafé Mokka byla hojně navštěvovaná Němci a ohromná exploze zabila čtyři lidi a 40 jich zranila. Jelikož ovšem mezi atentátem a naší deportací uplynul skoro měsíc, zdá se nepravděpodobné, že by zde měla existovat nějaká souvislost, stejně jako se nenašla žádná dokumentace, která by tuto teorii podporovala.
Vlak dojel do Kodaně, kde přistoupilo dalších jednatřicet nežidovských cestujících. Po cestě Sjællandem vlak několikrát na krátkou chvíli zastavil. Když jsme se přiblížili k Roskilde, tři Židé z Horserødu z vlaku vyskočili a utekli, aniž by si toho německé hlídky všimly. Všem třem se podařilo dostat se do Švédska. Po přeplavení se lodí do Německa vlak pokračoval v cestě na jih. Něco přes padesát kilometrů severně od Berlína zastavil a všichni jsme museli vystoupit. Muži byli odvlečeni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Ženy a děti odvedli do koncentračního tábora Ravensbrück.
Čtyři nežidovské ženy, které do vlaku přistoupily v Kodani, byly internovány přímo v táboře, zatímco nás deset židovských žen a dětí skončilo v táborovém vězení, a to dokonce v prvním patře určeném pro prominentní vězně. Osm těchto židovských žen a dětí pokračovalo 10. ledna 1944 dále do Terezína, ovšem já a matka jsme jako jediní v Ravensbrücku zůstali téměř čtyři další měsíce.
Revír, nemocnice v Ravensbrücku
Důvodem, proč jsme s matkou nebyli 10. ledna 1944 posláni do Terezína spolu s ostatními osmi Židy, se kterými jsme přijeli z tábora Horserød, bylo, že jsem kolem Vánoc roku 1943 onemocněl – jak se ukázalo – záškrtem. Proto jsem byl také od matky odloučen a přemístěn do revíru v Ravensbrücku. Ve své knize Nechte ho zemřít: Ve dvou letech v Ravensbrücku a v Terezíně (Lad ham dø; 2-årig i Ravensbrück og Thersienstadt) jsem popsal, co se v Ravensbrücku za našeho pobytu s matkou dělo. Figuruje zde ovšem jedna velká časová prodleva. Jedná se o měsíc, kdy mě od matky odloučili a umístili na pokoj revíru pro nemocné záškrtem. Jelikož moje matka netušila, kde se nacházím, nemohla mi o tom ani nic vyprávět. Když jsme ovšem později do revíru přišli spolu, bylo jí jasné, že jsem pobýval právě zde.
Aby se této události a jejím souvislostem dalo porozumět, je nezbytné popsat několik okolností s revírem spojených. Účelem této táborové nemocnice bylo uzdravit práceschopné vězně natolik, aby mohli být opět využíváni na nucené práce. Dalším cílem bylo zamezit v táboře šíření infekčních nemocí či zajistit, aby se nenakazili příslušníci SS. Dále se pak revír využíval jako odkladiště všech zbytečných pacientů, aby se tak udělalo místo pro nové vězně. První revír v Ravensbrücku ležel v blocích H, jež téměř sousedily s vězením. Postupně se na revír přebudovávalo stále více bloků, až jich jako nemocnice fungovalo celkem sedm. Na konci roku 1943 tu bylo okolo 400 pacientů. V průběhu léta a podzimu 1944 se počet zvýšil na 2 000.
Koncem srpna 1943 dorazil do Ravensbrücku osmačtyřicetiletý lékař Percival Treite. Jeho otec byl Němec a matka Britka. Byl to gynekolog a současně Obersturmführer. Dr. Treite v revíru zahájil úpravy, které měly přinést větší pořádek a vylepšit hygienu. Oddělil pokoje pro nakažlivé choroby jako tyfus, záškrt nebo spála. Mnoho pokojů v revíru bylo přeplněných a na oddělení úplavice byli pacienti na nejvyšších lůžkách paland příliš nemocní, aby se mohli pohybovat, a museli tudíž ležet ve vlastích exkrementech, které stékaly na nižší postele.
Dr. Treite bývá popisován jako chladný a uvědomělý esesák. Zcela jistě nepatřil mezi milé, citlivé nebo humanisticky založené muže. Nebyl ovšem ani sadistický, krutý nebo nelidský. V některých ohledech šlo o poctivého lékaře a zručného technologa. Musela zde být čistá prostěradla, umyté ruce a pořádek ve věcech. Byl ovšem také mužem, který vybíral vězně na popravu nebo do plynových komor v jiných táborech. V poválečných soudních procesech se o něm objevují protichůdná svědectví. Ta kladná jsou od vězňů, které uzdravil, ovšem většina svědectví je negativních.
Do Ravensbrücku postupně přišlo tolik vězňů, že personál SS už na všechno nestačil, a proto byli vybráni vhodní vězni jako takzvaní „vězni s funkcí“. Šlo o lidi, kteří dokázali zvládnout „náročné“ úkoly a bývali také určeni jako „kápové“ pokoje nebo bloku, jak se jim říkalo. Často své úkoly plnili s takovou krutostí, která se příliš nelišila od chování esesáků. Zde musíme mít na paměti, že někteří vězni internovaní v táboře byli z řad kriminálníků. Vězni s funkcemi pracovali také v kancelářích a další pak podle svých kvalifikací třeba jako lékaři nebo sestřičky.
Můj objev v červnu 2019
Jak už bylo zmíněno, v revíru jsem strávil na přelomu prosince a ledna celý měsíc sám bez své matky. Jak za chvíli vyplyne, brzy poté, co jsem se dostal zpět k ní, jsme se vrátili do revíru oba, protože záškrtem onemocněla i ona. Matka mi vyprávěla, že jsem byl v daném období, když mě od ní odloučili, nepochybně zde. „Můj chlapec tam přece byl [v revíru]. V době, kdy byl pryč, musel být tam. Takže oni [ostatní nemocní vězni] ho znali a zjevně se o něj starali.“
Před několika lety mi bohužel unikla možnost dozvědět se případně něco více o době, kdy jsem byl v revíru sám. V roce 2003 jsem do deníku Politiken napsal článek o své matce a jejím pobytu v Ravensbrücku a následně mě kontaktovala neznámá dáma jménem Emma Florentine Kristensenová, která mi sdělila, že mě v roce 1944 v Ravensbrücku viděla a pamatuje si mě.
Emma Florentine Kristensenová vyprávěla, že mě zahlédla oknem revíru. Tehdy devatenáctiletou Emmu a další mladé dánské dívky velice zaujala zpráva, že se do tábora dostalo dánské dítě. Když v poválečných letech uviděla dvouleté dítě, často si prý na mě vzpomněla, protože předpokládala, že jsem musel zemřít. Byla proto velice překvapená, když v novinách náhle spatřila snímek „staršího pána s bílými vousy“.
Domluvili jsme se, že ji navštívím, ale bohužel k tomu nedošlo okamžitě, a pak už jsem lísteček s jejím jménem a telefonním číslem nemohl najít. Objevil jsem ho až při stěhování v roce 2012, kdy už Emma Florentine Kristensenová bohužel nežila.
Nedlouho poté, co v roce 2017 vyšla má kniha Nechte ho zemřít: Ve dvou letech v Ravensbrücku a v Terezíně, mi moje anglická snacha darovala publikaci britské novinářky a spisovatelky Sarah Helmové Ravensbrück: Život a smrt v Hitlerově koncentračním táboře pro ženy (Ravensbrück: Life and Death in Hitler's Concentration Camp for Women). Tehdy jsem měl pocit, že mám už dost všeho čtení o hrůzách Ravensbrücku a že z vyprávění své matky vím vše, co se se mnou v táboře dělo. Pětisetstránková kniha Sarah Helmové tudíž zůstala dlouho nedotčená stát na mé poličce.
Stála tam do června 2019, kdy jsem ji najednou z nějakého důvodu začal číst a na stranách 337-338 narazil na odstavec, který mnou otřásl. Psalo se tam:
Asi ve stejné době francouzská etnoložka Germaine Tillionová tajně sledovala dr. Treiteho, jak osobně určil jedno malé dítě na smrt. Germaine ležela na pokoji infekčních nemocí a léčila se právě se záškrtem, když sem Treite přišel. Esesáci na pokoje kvůli strachu z nákazy přicházeli jen zřídka, ale Treite žádný strach nevykazoval a došel až k dětské postýlce, kde leželo dvouleté židovské dítě. Chlapec – Dán, který byl patrně oddělen od svých rodičů – dorazil s posledním transportem. Jedna Zdenčina pomocnice se ho ujala. Treite dítě opatrně vzal, aby ho vyšetřil. Netušil, že ho někdo pozoruje. Treite „vůči dítěti dokonce prokázal jistý cit, když mu dal jablko“, ale další den dítě zmizelo a Germaine se později dozvěděla, že Treite toho samého dne jméno chlapce napsal na seznam těch, kteří měli být posláni do Osvětimi.
V Ravensbrücku v té době nebyly žádné další dánské židovské děti a já jsem byl nemocný se záškrtem. Další dvě židovské děti Peter a Oluf Meyerovi, kteří do Ravensbrücku dorazili ve stejném transportu jako my, byli 10. ledna 1944, jak už bylo zmíněno, posláni dále do Terezína. Není žádných pochyb o tom, že se „příběh“ týká mě.
Kniha měla naštěstí dobrý poznámkový aparát, a tudíž nebylo těžké zjistit, že informace pochází z publikace z roku 1946 od autorky Germaine Tillionové, taktéž vězněné v Ravensbrücku.
Ravensbrückem prošlo poměrně hodně francouzských vězňů, asi kolem osmi tisíc. Germaine Tillionová se sem dostala 21. října 1943. Jako etnoložka byla vedená k tomu lidi pozorovat a všímat si kulturních souvislostí, a proto se také rozhodla prozkoumat, jak funguje systém koncentračního tábora. O svoje poznatky o děsivé táborové logice se pak dělila s ostatními vězni. Prohlásila, že snaha přežít je tou největší sabotáží. A co člověk dělá, aby přežil? Podle Germaine Tillionové se „musí schovat v táborovém revíru“. Během svého pobytu v Ravensbrücku jí došlo mnoho souvislostí a po válce pak o nich napsala několik knih. Je také autorkou publikací, v nichž zpovídá spoluvězně, kteří vypráví o svém pobytu a poměrech v táboře. Kdyby nebylo jí, těchto pět týdnů v revíru, kdy jsem byl na smrt nemocný a bez matky, by pro mě zůstalo zcela neznámých.
Germaine Tillionová patřila do pařížské odbojové skupiny. Skupina byla zrazena a po dlouhém pobytu ve věznici Fresnes (za Paříží) Germaine Tillionovou deportovali do Ravensbrücku. Do tábora dorazila vážně nemocná. Měla záškrt, oboustranný zánět středního ucha, kurděje a plicní obtíže. Musela nastoupit do karantény. Velitel bloku ji poslal do revíru, kde však jeden německý lékař prohlásil, že pokud nemá spálu, nesmí tam zůstat. Dva vězni pak Germain Tillionovou odnesli zpět do baráku. Byla v podstatě v bezvědomí a vůbec nevěděla, co se s ní dále dělo. Později zjistila, že představený bloku měl dohodu s vězenkyní se zvláštní funkcí, dětskou lékařkou Zdenkou Nedvědovou (1908—1998), která jí měla zajistit nosítka a injekci proti tetanu a poté ji nechat dopravit zpět do revíru, kde byla umístěna na oddělení záškrtu.
Pediatrička Zdenka Nedvědová zde hraje ústřední roli, stejně jako v mém příběhu. Spolu se svým mužem, který byl též lékařem, patřili k českému odbojovému hnutí. Jejich skupina byla prozrazena a oba skončili v pankrácké věznici. Po nějaké době je internovali v Terezíně. Zde oba onemocněli tyfem. Zdenka Nedvědová přežila, zatímco její muž zemřel. Dále pokračovala do Osvětimi a odtud později do Ravensbrücku, kam dorazila v srpnu 1943 a dostala vězeňské číslo 22068. Zdenka Nedvědová byla stejně jako mnoho jiných českých vězňů komunistka, což je samo o sobě také zajímavý příběh, ale o tom až později. Pro své neúnavné nasazení při péči o spoluvězně si vysloužila přezdívku „sluníčko lágru“. Jedním z příkladů vděčnosti těch, jimž pomohla, je panenka, kterou jí jiná vězeňkyně Lise Londonová (1916—2012) v srpnu 1944 věnovala k narozeninám. Lise Londonová panenku vyrobila z kusů tkaniny a z vlasů. To také poukazuje na nápaditost, s jakou si vězni tajně vytvářeli drobné předměty z věcí, které se v táboře daly nalézt. Panenka je dodnes v Ravensbrücku k vidění jako součást výstavy.
Vyprávění Germaine Tillionové
V Ravensbrücku se Germaine Tillionové podařilo získat lístečky papíru, na které si zapisovala svá pozorování. Schovala si je pro svou blízkou přítelkyni a spoluvězeňkyni Anise Postel-Vinayovou (1922—2020), která do Ravensbrücku přišla spolu s ní. Anise Postel-Vinayová byla také členkou odhalené odbojové skupiny. Germaine Tillionové se kupodivu podařilo též ukrýt několik svitkových filmů se snímky polských „králíků“. Schované papírky s poznámkami i fotografický materiál se jí povedlo odvézt s sebou do Švédska, když byla z Ravensbrücku zachráněna švédskými bílými autobusy.
Kniha o Ravensbrücku Germaine Tillionové z roku 1946 vyšla znovu v rozšířené verzi v roce 1973 a následně ještě v roce 1988, jelikož se o táboře objevovaly stále nové a nové informace. Zčásti šlo o výpovědi přeživších, další pocházely ze sedmi soudních procesů z let 1946-48, jež byly vedeny s lidmi odpovědnými za vraždění v Ravensbrücku. Poté, co jsem se o Germaine Tillionové dočetl v publikaci Sarah Helmové, sáhl jsem samozřejmě okamžitě také po její knize (vydání z roku 1988). Píše zde:
Na oddělení záškrtu člověk esesáka nikdy nezahlédl, a místo se tudíž dalo považovat za jakýsi ostrůvek svobody, kam docházela i jedna ze Zdenčiných přítelkyň. Pečovala zde o hezkého dánského židovského dvouapůlročního chlapce, velice milého a hodného; starala se [přítelkyně Zdenky Nedvědové, Hilda Synková – zmiňuje se až později] také o to, jak jsem říkala, aby mu [ostatní vězni] neukradli misku s teplou vodou, ve které plavaly kousky tuřínu. Misky mezi nás rozdělili spolu s kouskem chleba, který jsem ovšem sníst nedokázala. [Kvůli záškrtu nemohla téměř polykat a byla zcela odkázána na to, jestli se chleba ve vodě rozmočí natolik, aby mohl sklouznout krkem.]
Viděla jsem esesáckého doktora Treiteho, jak opatrně vyšetřuje malé dánské dítě. Bylo to asi jen metr ode mě. Přinesl tomu dítěti jablko, a ten samý den jeho jméno napsal na seznam těch, které se chystali poslat do Osvětimi. Vždyť přeci musel vědět, co Osvětim pro toho malého Dána bude znamenat.
Z jakéhosi důvodu dr. Treite choval ke Zdence Nedvědové velký respekt. Jednou jí nařídil, aby sesbírala moč těhotných žen a vstříkla ji jiné skupině těhotných, které trpěly při jednom z mnoha lékařských experimentů. Tajně moč zaměnila za fyziologický roztok, což ovšem Treite zjistil a pohrozil jí pětadvaceti ranami bičem. Jak jsme již uvedli, tento trest se mohl stát smrtelným, kdy se počet ran stupňoval, dokud vězni nezemřeli. Na výhružku dr. Treiteho Zdenka Nedvědová odpověděla, že se jako studentka medicíny na Karlově univerzitě v Praze učila k pacientům chovat s úctou. Treite nakonec nad touto záměnou přivřel oči, stejně jako mlčky přecházel jiné věci, které Zdenka Nedvědová činila, aby utrpení vězňů zmírnila.
Ale kdo byla její přítelkyně, kterou Germaine Tillionová i Sarah Helmová jmenují, že se o mě starala? Za zmínku stojí jeden drobný, ovšem ne nezanedbatelný rozdíl v jejich textech. Po přečtení knihy Sarah Helmové mi nejprve přišla snaha zjistit, o koho se mohlo jednat, beznadějná. Sarah Helmová píše o „jedné ze Zdenčiných pomocnic,“ což by ukazovalo na to, že Zdenka Nedvědová měla určitý počet vězeňkyň, které jí pomáhaly. Zjistit, o koho šlo, by pak bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Germaine Tillionová oproti tomu píše o „jedné ze Zdenčiných přítelkyň“. Tedy o osobě, která byla spíše blízkou kamarádkou než jen jednou z několika „pomocnic“. Bez ohledu na tento drobný rozdíl není pochyb o tom, že existovalo mnoho vězňů, kteří Zdence Nedvědové pomáhali.
Dříve jsem nevěnoval tolik pozornosti matčinu vyprávění, ve kterém líčila, že mě k ní zpět do vězení přinesla česká sestřička, která mluvila jak německy, tak francouzsky. To mi pak ale samozřejmě napovědělo, kudy postupovat dále, abych „přítelkyni“ Zdenky Nedvědové dokázal identifikovat. Německá historička a politoložka Christl Wickertová provedla výzkum, který se věnoval 226 vězňům pracujícím v ravensbrückém revíru. Spojil jsem se s ní, ale žádné bližší informace mi poskytnout nemohla. Díky materiálům z její studie jsem se ovšem dopočítal dvaceti českých vězenkyň, které zde pracovaly jako sestřičky. Našel jsem několik jmen, a abych se o nich dozvěděl něco více, přečetl jsem si knihu německé spisovatelky a filmové producentky Loretty Walzové Ženy z Ravensbrücku (Die Frauen von Ravensbrück) a prošel i část jejího videoarchivu s nahrávkami rozhovorů s vězněnými ženami.
Touto cestou jsem se dostal k přítelkyni Zdenky Nedvědové, Češce, která mluvila německy i francouzsky. Šlo o Hanu Houskovou. S pomocí ravensbrückého archivu jsem o ní získal také část dalších materiálů, ovšem nenalezl jsem zde nic, co by poukazovalo přímo na pokoj pro nemocné se záškrtem nebo Zdenku Nedvědovou. Na druhou stranu uměla německy i francouzsky, což pro Čechy nebylo příliš obvyklé. Tudíž jsem byl přesvědčený, že se jedná o hledanou přítelkyni Zdenky Nedvědové. Housková se též starala o ostatní, a když v roce 1945 vězni v Ravensbrücku dostali rozkaz vydat se na pochod smrti, trvala stejně jako Zdenka Nedvědová na tom, že v táboře zůstane, aby pomáhala těm, kteří byli na opuštění Ravensbrücku příliš slabí.
Když jsem se chtěl pustit do shrnutí příběhu o Haně Houskové, zavolala mi Sarah Helmová, aby mi sdělila, že si je jistá, že jsem na falešné stopě. Sarah Helmová byla přesvědčená o tom, že tou českou vězenkyní, která se mě ujala, byla určitě Hilda Synková (1906—1949). Víc než měsíc pátrání vyšel zřejmě víceméně vniveč. I Germaine Tillionová ve své knize o Ravensbrücku píše, že Hilda Synková mluvila francouzsky, takže informace o táboře nejdříve dostávala od ní v revíru. Sarah Helmová také v rámci příprav své knihy o Ravensbrücku vedla rozhovor s již dříve zmiňovanou Anise Postel-Vinayovou, díky níž věděla, že Hilda Synková ovládala kromě francouzštiny i němčinu.
Nyní jsem napnul síly, abych se toho dozvěděl co možná nejvíce o Hildě Synkové. Archiv v Ravensbrücku o ní žádné materiály neobsahoval a v literatuře o Ravensbrücku se zmiňuje pouze v několika málo souvislostech jako „Hilda“ a někdy také svým příjmením Synková, ovšem aniž by o ní figurovaly nějaké bližší informace. Hledání na internetu poskytlo jen jeden jediný nepoužitelný výskyt. Šlo o odtajněnou zprávu CIA z roku 1952, kde byla Hilda Synková zmiňována ve spojitosti se spory mezi českou a slovenskou komunistickou stranou. Zkontaktoval jsem doktorku Pavlu Plachou z Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze a Annu Hájkovou, docentku pro moderní evropské kontinentální dějiny z Univerzity ve Warvicku, které mi poskytly důležitou informaci, totiž že skutečné křestní jméno Hildy Synkové znělo Matylda. S tímto poznatkem bylo okamžitě možné o ní dohledat mnohem více informací.
Hilda – i nadále ji takto budu nazývat – byla politickou vězeňkyní, aktivní komunistkou a hlavou české komunistické strany v Ravensbrücku. V mládí pracovala v odborovém hnutí a spolu se svým mužem Ottou Synkem ve třicátých letech vydávali ilegální komunistický časopis Dělník. Kvůli tomu byli zatčeni a na nějaký čas skončili ve vězení v Praze. Po propuštění se zapojili do komunistického odbojového hnutí a v únoru 1941 byli zatčeni Gestapem. Otto Synek byl ve stejném roce popraven. Hilda Synková se dostala do pankrácké věznice a odsud byla v lednu 1942 deportována do Ravensbrücku, kde jí bylo přiděleno vězeňské číslo 9543. Stala se vězeňkyní s přidělenou funkcí a kromě jiného pracovala v ravensbrücké laboratoři patologie. Údajně v jisté době onemocněla záškrtem, ale uzdravila se, a tudíž se stala imunní a mohla se v pokoji s nemocnými záškrtem pohybovat relativně bez rizika opětovné nákazy. Hledala tu „útočiště“, aby si zde mohla odpočinout a oddechnout si od esesáků.
Blízký vztah mezi Zdenkou Nedvědovou a Hildou Synkovou je zmiňován na několika místech. Jasně vyplývá například z knihy Lise Londonové Fúrie z Daguerrovy ulice: Vzpomínky na odboj (La mégère de la Rue Daguerre; Souvenirs de résistance). Mimo jiné popisuje, jak několik vězněných z bloku 21 mělo vysokou horečku a bylo příliš nemocných, než aby dokázali vstát z postele. Zdence Nedvědové se na přání Hildy Synkové podařilo nechat ty nejvíce nemocné umístit do revíru. Zdenka Nedvědová pak Hildu Synkovou instruovala, jak ošetřit ostatní. Lise Londonová Hildě také vyrobila panenku jako výraz vděčnosti za její nasazení a pomoc vězněným z bloku 21. Takto o tom vypráví: „právě během doby, kdy Hilda pečovala o nemocné, jsem jí vyrobila velice pěknou panenku, jejíž vlasy jsem vytvořila z blonďatého chomáčku Pauliných vlasů [Paulette Laugeryová, jedna z vězněných]“.
V zimě na přelomu let 1944/45 napsala Germaine Tillionová tajně operetu Verfügbaři v podsvětí (Le Verfügbar aux Enfers). ‚Verfügbar‘ označuje v táboře ty, kteří nebyli přiděleni k pracovnímu komandu, ovšem měli být „k dispozici“ pro nejhorší pracovní úkoly. Na kanadské Université Laval napsala Elisa Gaudreauová o operetě Germaine Tillionové disertační práci, ve které dílo popisuje jako povzbuzující páku vzdoru v koncentračním táboře. Kromě jiného Gaudreauová poznamenala, že Hilda Synková, kterou popisuje jako blízkou přítelkyni Germaine Tillionové, oproti jiným vězeňkyním v operetě není jmenovaná. Jedna z členek Asociace Germaine Tillionové, která s Tillionovou spolupracovala, mi ovšem sdělila, že se ženské postavy z operety nedají ztotožnit s tou nebo onou vězeňkyní. Jde o figury reprezentující jistý vzorek situací, postoje a vlivy na francouzské deportované, pro něž také Germaine Tillionová operetu psala. Chtěla je tak povzbudit, přimět je, aby se zasmály vlastnímu neštěstí a zazpívaly si o svých nadějích na návrat do jejich krásné země.
Během četby několika knih Germaine Tillionové jsem posléze nabyl přesvědčení, že Sarah Helmová měla pravdu. Hilda Synková musela být onou českou sestřičkou, která mluvila německy i francouzsky, a již zmiňovala moje matka. V literatuře, kterou po válce napsali přeživší z Ravensbrücku, existují četné popisy těch nejstrašnějších věcí, jež se v táboře děly. Můj příběh je jedním z mála, které Germaine Tillionová v několika knihách opakuje a zmiňuje ho i v rozhovorech s dalšími lidmi. Abych zde uvedl několik příkladů: příběh popisuje v rozhovoru s Ariane Larouxovou, která ho uvádí v knize Obědy u Germaine Tillionové (Dejeuners chez Germaine Tillion). Zmiňuje se o něm v knize Fragmenty života (Fragments de vie) a v Dialozích (Dialogues) a stal se také součástí článku Alison Riceové Dešifrování ticha: Rozhovor s Germaine Tillionovou (Dèchiffrer le silence: A Conversation with Germaine Tillion).
V knize Ravensbrück Germaine Tillionová patrně podává své vysvětlení, proč na ni právě tato událost udělala tak velký dojem. Kromě toho, že šlo o její první vzpomínku z Ravensbrücku, zdůrazňuje především absurditu dění v táboře. Jak vypráví, ve stejném revíru přesně o rok později byly desítky nemocných zcela záměrně otráveny a další byli vytaženi z postelí a spoře odění odvedeni na druhou stranu zdi oddělující tábor od pecí krematorií. Samozřejmě shledává absurditu toho, že dr. Treite, který za normálních okolností nikdy na pokoj s nemocnými záškrtem nechodil, sem přeci jen přišel, dal mi jablko, vzal si mě na klín a pak mě zapsal na seznam deportací do Osvětimi.
Zacházeli bychom do zbytečných podrobností, kdybych měl citovat všechna místa, kde se příběh o mně zmiňuje, proto si vystačíme s uvedením několika dalších poznatků, mimo jiné o vztahu Hildy Synkové ke mně. Germaine Tillionová o pokoji s nemocnými záškrtem říká, že šlo o malou místnost s dvoupatrovými palandami, nikoliv třípatrovými jako v barácích, kde měl každý pacient vlastní matraci a čisté prostěradlo. Vězni s funkcí lékaře měli léky a o pacienty se záškrtem bylo díky Zdence Nedvědové a jejím pomocnicím pečlivě postaráno od rána až do večera. V revíru na pokoji s nemocnými záškrtem Hilda Synková umístila Germaine Tillionovou do postele hned vedle své vlastní. Bedlivě dávala pozor na sklenici vody s kouskem chleba určeným pro Germaine Tillionovou, až se probere z bezvědomí. Jak už bylo řečeno, Germaine Tillionová dokázala kvůli záškrtu sníst jen trochu chleba, pokud se částečně rozmočil ve vodě. V knize rozhovorů s Larouxovou Germaine Tillionová vypravuje:
Mezi ty dvě postele donesla Hilda malého dvouapůlletého chlapce, který trpěl záškrtem. Hezký dánský židovský hošík. O tohoto malého chlapce, který jí říkal „teto“, se starala. Kupodivu přišli na to, co by dokázal sníst.
A pokračuje:
Byl víc než jen milý, byl hezounký, uměl chodit, úžasný jen dva a půl roku starý hošík, tak pěkný a roztomilý, že Treite, esesák velící revíru, mu jednou dal jablko. Za týden jsem dr. Treiteho viděla ještě jednou, jak si toho malého chlapce něžně posadil na kolena, a najednou řekl: „Už se uzdravil, můžeme ho poslat do Osvětimi.“
Toto Germaine Tillionová komentuje následovně: „Ach! Odkud se nikdy nevrátí!” a dodává:
Vůbec to nechápu. Dá tomuto malému chlapci jablko a pak ho pošle do Osvětimi. Pořád před sebou vidím pohyb, kterým si to dítě posadil na kolena, byla jsem od něj dva metry. Jednou ten hošík řekl Hildě potichoučku do ucha německé slovo pro koláč. Žádný koláč přirozeně neměla. Tak řekl „chleba“, a Hilda mu samozřejmě dala kousek ze svého chleba. Jasně si to pamatuji.
Když Hildu Synkovou v roce 1941 zatklo Gestapo, její švagrová Hedvika Sládková se spolu s manželem postarali o její dcerku Hanku (1938—1999). Ta byla tehdy, kdy se o mě Hilda v lednu 1944 v revíru s láskou starala, skoro stejně stará jako já.
Černý transport
Na začátku února 1944 do Ravensbrücku mířila skupina 800 francouzských žen. Aby pro ně bylo místo, měl se stejný počet vězněných poslat do Osvětimi. Proto vznikl seznam se jmény 800 vězňů, kteří měli být transportování pryč. Je to ten seznam, na který mě měl dr. Treite údajně zapsat, a jak Germaine Tillionová popisuje, nemohl „Treite nevědět, co Osvětim pro toho malého Dána bude znamenat. Nevrátil se.“ Germaine Tillionová samozřejmě neměla pochyb o tom, že jsem tímto transportem odjel, a tudíž jsem byl mrtvý.
Germaine Tillionová se až od Hildy Synkové dozvěděla, co se s transportem, do kterého jsem měl podle jejího vyjádření nastoupit, stalo. Říkalo se jim „černé transporty“. Oběti vybrané do transportů byly zavřeny spolu s psychicky nemocnými do pokoje v revíru, odkud pokračovaly do nákladních aut. O transportu, jenž vyrazil na začátku února 1944 a který Germaine Tillionová popisuje jako největší černý ravensbrücký transport, existují protichůdná tvrzení. Jedna polská vězeňkyně uvádí tisíc vězněných, z čehož bylo 300 Poláků a 40 dětí. Další zmiňuje číslo 800 a z toho 30 dětí. Šlo o starší ženy nebo ženy nemocné. Nakonec se ukázalo, že transport vyrazil do vyhlazovacího tábora Majdanek, nikoliv do Osvětimi.
Esesákům se ve spojitosti s evakuací Ravensbrücku podařilo zničit prakticky všechny táborové dokumenty. Seznam s 800 jmény už tudíž neexistuje. Pátral jsem proto v majdanském archivu, jestli takový seznam neobsahuje. Ale výsledek byl stejný. Většinu dokumentů stihli nacisté zničit i v Majdanku. Na základě výpovědí polských žen, které pomáhaly s příjezdem a registrováním transportu, se ukázalo, že asi 780 - 800 žen a dětí přijelo 9. února 1944 z Ravensbrücku. Vězni byli při příjezdu vysílení nebo nemocní tuberkulózou a mnoha dalšími chorobami. Hodně jich zemřelo už během transportu a mnoho z nich v Majdanku nepřežilo prvních pár týdnů. Naživu jich zůstalo jen pár.
Ale proč jsem se v tomto transportu neocitl? Jednou z možností by mohlo být, že mě někdo ze seznamu vyškrtl, ale jelikož už žádný seznam není, nejde to samozřejmě nijak dokázat.
Existuje však jiné, daleko pravděpodobnější vysvětlení. Moje matka se nacházela izolovaná ve vězeňské cele bez kontaktu s okolím. Vrátil jsem se k ní, jak tvrdí, stále nemocný, ačkoliv dr. Treite podle Germaine Tillionové očividně prohlásil opak. Matka mi vypravovala, že mě přinesla česká sestřička, která mluvila německy a francouzsky, a že sama nedlouho poté onemocněla záškrtem. Nikdo jiný než já ji nakazit nemohl. Vše proto poukazuje na fakt, že jsem byl z revíru odnesen ve spěchu, ačkoliv jsem byl stále infekční, a to zřejmě proto, abych se vyhnul černému transportu. Jako nejpravděpodobnější se jeví, že se o to, abych se dostal zpátky do vězení a unikl smrti, postaraly Hilda Synková a Zdenka Nedvědová.
Osvobození Ravensbrücku
Válka se blížila svému konci a bílé autobusy se hekticky rozjely do koncentračních táborů, aby zachránily vězně. Řidičem jednoho z nich byl Švéd John Bengtsson, který pendloval mezi Dánskem a Ravensbrückem. Vypráví, že to byly jedny z nejhorších chvil, které v životě prožil:
Byl to první tábor, kam nám dovolili s autobusy vjet na appelplatz. Vzadu byla vyskládaná hromada dřeva. Mohla být tak 75 až 100 metrů dlouhá a metr vysoká. Mysleli jsme, že se jedná o polena, ale byly to mrtvoly žen, které ležely naskládané až ke krematoriu. Vězni je tam měli sami dovézt a spálit.
Pak jsme týden jezdili tam a zpátky mezi dánskými příhraničními městy Padborgem a Kruså a Ravensbrückem. Jezdili jsme ve dne v noci a brali prášky, co nás držely vzhůru. Měli jsme zarudlé oči. Ale nepovolili jsme, protože jsme dostali rozkaz, abychom z tábora dostali tolik vězňů, kolik jen bude možné.
Pak jsme vyrazili na poslední cestu z Ravensbrücku. Přenocovat jsme museli pod širým nebem. Anglická letadla právě prováděla hrozivý bombový nálet. Při sebemenším pohybu se ozvala kulometná salva. Leželi jsme v lese pod širým nebem s dvanácti sty vězni, autobusy a auty. Myslel jsem, že mi drkotáním vypadají zuby, jak moc mi cvakaly. Obrovské koruny stromů plály jako zápalky a padaly všude kolem nás. Trvalo to celou noc. Pomyslel jsem si, „co tady vlastně dělám“. Ale další den už bylo vše zapomenuto. Pak jsme jeli v jednom zátahu až k dánským hranicím.
Polská vězeňkyně Sarah Rogozinsky, která se z Ravensbrücku také dostala bílými autobusy, vypráví: „Najednou jsme uviděli autobusy s červenými kříži na střeše. Řekli jsme si: »Teď nás Němci zabijí a řeknou, že to udělal Červený kříž.« Pak nás vytáhli ven a vysadili do aut.“
Ravensbrück byl osvobozen sovětskou armádou dne 30. dubna 1945.
Po válce
Po válce došlo celkem k sedmi soudním procesům týkajících se válečných zločinů spáchaných v Ravensbrücku, takzvaným ravensbrückým procesům, které se konaly v Hamburku. Obviněnými byli důstojníci SS, táboroví lékaři, mužské i ženské stráže a bývalí vězni s přidělenými funkcemi, kteří ostatní vězně zneužívali. Dr. Treite byl obviněný v prvním procesu, který se odehrával od prosince 1946 do února 1947. Někteří bývalí vězni, kteří se v důsledku léčby dr. Treiteho uzdravili, byli předvoláni jako svědci. Jejich svědecké výpovědi vyvolaly u ostatních vězněných hněv a odpor. Dne 6. září 1946 podala Zdenka Nedvědová v Praze na oddělení vyšetřování válečných zločinů pod přísahou výpověď o experimentálních operacích dr. Treiteho. Když vyšla najevo zvěrstva, kterých se dr. Treite účastnil, bylo to pro jeho obhájce příliš a požádal, aby ho obhajoby Treiteho zbavili. Spolu s dalšími devíti obžalovanými byl odsouzen k smrti, ovšem ještě před vykonáním rozsudku stihl v cele spáchat sebevraždu.
Germaine Tillionová internaci v Ravensbrücku přežila. Přežití je ta největší sabotáž, znělo její rčení, jak už bylo řečeno, přesto se ale musela dívat, jak do plynové komory v březnu 1945 odchází její matka.
Germaine Tillionová se v dubnu 1945 dostala bílými autobusy do Švédska. V Ravensbrücku si udělala nemálo poznámek, které spolu s fotkami polských „králíků“ do Švédska přivezla. Zemřela v roce 2008. V květnu 2015 jí a třem dalším hrdinům a hrdinkám odboje, mezi kterými byla i neteř Charlese de Gaulla, též vězněná v Ravensbrücku, vzdal čest tehdejší francouzský prezident François Hollande. Rakve s hlínou z jejich hrobů byly při velice pěkném obřadu přeneseny do pařížského Pantheonu, jenž slouží jako památník k uctění největších francouzských mužů a žen. Na kanálu YouTube lze celou ceremonii zhlédnout a poslechnout si prezidentovu řeč, kterou těmto čtyřem francouzským mužům a ženám vzdává hold.
Zdenka Nedvědová se po válce vrátila v Praze ke svému původnímu zaměstnání pediatričky. I nadále byla politicky aktivní v komunistické straně. V roce 1968 však odsoudila sovětskou okupaci Československa a ze strany vystoupila. Zemřela v roce 1998 v nedožitých devadesáti letech. Mám fotografii Zdenky Nedvědové spolu s její rodinou, již mi věnovala její vnučka Kateřina Marková, která mi též vyprávěla, jak svoji babičku obdivovala. Nepodařilo se mi navázat kontakt přímo s dcerou Zdenky Nedvědové, která kvůli své nemoci komunikuje pouze prostřednictvím Kateřiny Markové.
Zdenka Nedvědová sepsala své vzpomínky z Ravensbrücku v dlouhém článku vydaném ve sborníku JahrBuch für Forschungen zur Geschichte der Arbeiterbewegung s předmluvou od Bärbel Schindler-Saefkowové, jejíž matka přišla do Ravensbrücku v roce 1944. V článku se zmiňuje o mnoha kontaktech s dalšími ravensbrückými vězni. Ve světle spolupráce mezi ní a Hildou Synkovou v ravensbrückém revíru je zvláštní, že Hildu Synkovou ani jediným slovem nezmiňuje. I na tomto místě je vhodné citovat jedno z pozorování Germaine Tillionové. Poznamenala si, že v českém odboji bylo hodně rozšířené politikaření a že Zdenka Nedvědová a Hilda Synková pravděpodobně patřily do různých táborů komunistického hnutí. Hilda Synková byla mezi těmi, kdo se vymezovali proti nekomunistickému Edvardu Benešovi, jenž stál v čele české exilové vlády v Londýně. Germaine Tillionová si zapsala, že obě dvě spolu v Ravensbrücku navzdory příslušnosti k různým frakcím komunistického hnutí úzce spolupracovaly.
Příkladem angažovanosti a stranického přesvědčení Hildy Synkové je komentář, který učinila těsně po smrti Mileny Jesenské (1896—1944). Milena Jesenská byla česká žurnalistka, spisovatelka a velká láska Franze Kafky. Byla též vězněná v Ravensbrücku a netěšila se dobrému zdraví. Zdenka Nedvědová i dr. Treite se její život pokusili zachránit. Zemřela 17. května na selhání ledvin Zdence Nedvědové v náručí. Hilda Synková její smrt komentovala slovy, že je dobře, že zemřela, protože v „Nové Praze“ by pro ni, ani pro její nyní již mrtvé tělo, nebylo místa. I během věznění v Ravensbrücku Hilda Synková zjevně snila o poválečném komunistickém zřízení v Československu.
Hilda Synková byla i po válce v komunistické straně politicky aktivní. V březnu 1946 byla zvolená do Ústředního výboru Komunistické strany Československa a stala se poslankyní v parlamentu. V roce 1948 se dostala do okruhu nejtvrdšího jádra strany, v němž byl i Viliam Široký, jenž patřil k agentům sovětské tajné služby. Viliam Široký je považován za jednoho z hlavních představitelů bolševického teroru v Československu, který v komunistické straně zajišťoval likvidaci demokratických oponentů. Po roce 1948 byl zodpovědný také za řadu vnitřních bojů a čistek ve straně. Až do července 1949 Hilda Synková pracovala jako zástupkyně ministra ochrany práce a sociální péče.
Angažovanost Hildy Synkové v komunistickém mocenském aparátu dokládá též událost z roku 1948. Několik Čechů, kteří zůstali věrní Edvardu Benešovi, bylo zatčeno, mezi nimi i žena jménem Milena, která si za války prošla také Ravensbrückem. Germaine Tillionová se podepsala pod dopis určený československému prezidentovi, ve kterém byl žádán, aby Milenu propustil. To Hildu Synkovou podráždilo a napsala Germaine Tillionové, své blízké přítelkyni z Ravensbrücku, rozohněný dopis, ve kterém ji obviňovala z vměšování se do vnitřních záležitostí Československa. Germaine Tillionová odpověděla, že si nepřeje zasahovat do rozsudku nad Milenou, ale že se jen ve vší úctě obrátila na československého prezidenta, aby ho požádala o využití jeho práva udělit milost ženě, která je nemocná a už si tolik vytrpěla – „jak přinejmenším já a ty dobře víme,“ upamatovala Hildu Synkovou.
V Ravensbrücku si Lise Londonová a Hilda Synková naplánovaly, že se uvidí i se svými dcerami, „jakmile se opět vrátí k normálnímu životu“. Hilda Synková si ovšem byla též vědoma, že přechod od zajetí ke svobodě může být problematický. Že bude následovat prázdnota. Setkaly se v Praze v roce 1946 a ze setkání existuje pěkný snímek jejich dvou dcer Francoise a Hanky. Lise Londonová Hanku v Československu navštívila ještě jednou v 70. letech a všimla si, že panenku, kterou Hildě Synkové udělala v roce 1944 v Ravensbrücku, Hanka stále uchovává ve vitrínce téměř jako relikvii. Vnoučata Hildy Synkové na panenku už žádné vzpomínky nemají, a tudíž nevědí, co se s ní stalo. Místo toho ovšem uchovávají vyšívaný kapesník, který Hilda Synková z Ravensbrücku poslala jejich matce. O několik let později roku 1983 se Hančiny děti Martin a Markéta, kterým tenkrát bylo osmnáct a šestnáct let, setkaly s Lise Londonovou v Paříži. Nabídla jim, že mohou ve Francii zůstat, ale jejich matka byla nemocná aoba si přáli vrátit se domů.
Hanka, dcera Hildy Synkové, vyrůstala bez rodičů. Jak už bylo zmíněno, otce ztratila ve svých třech letech, a když skončila válka a znovu se s matkou shledala, bylo jí osm. Samo o sobě se jednalo o traumatické dětství, což se matčiným téměř fanatickým zapojením do komunistického hnutí rozhodně nezlepšilo. Dopisy Hildy Synkové dceři se hemží bolševickou doktrínou a jejich zakončení působí skoro jako pozdrav soudruha soudruhovi.
Ani ne dva měsíce po svých jedenáctých narozeninách Hanka ztratila i matku. Hilda Synková byla 3. srpna 1949 nalezena ve svém pražském bytě mrtvá. Jako příčina smrti se uvádí otrava plynem. Mělo jít o sebevraždu, což je také oficiální stanovisko úřadů. Hanka ovšem v dospělosti prohlásila, že si je jistá, že její matka byla zavražděna z politických důvodů a že šlo o fingovanou sebevraždu. Také přátelé Hildy Synkové byli přesvědčení, že nic v jejím životě možnosti sebevraždy nenasvědčovalo. I další zdroje uvádějí, že sebevražda měla všechny známky popravy provedené tajnou policií. Jako objasnění se udávají možné kontakty Hildy Synkové na řecké komunisty, kteří jí údajně měli prodat informace o procesech, k nimž docházelo v Rusku. Mohla být zavražděna na přímý rozkaz KGB.
O tom, že šlo o úkladnou vraždu, nebyla přesvědčená pouze její rodina, napovídaly by tomu i čistky, které v té době v Československu probíhaly. Jisté indicie se objevily také během takzvaného procesu se Slánským. Zde je třeba zmínit drobný příspěvek Stephena Norwooda, profesora historie z University of Oklahoma, který se o této zinscenované podívané zmiňuje jako o nejjasnější ilustraci státem podporovaného antisemitismu v tehdejším Východním bloku.
Rudolf Slánský (1901—1952) se v roce 1945 stal generálním tajemníkem KSČ. Výrazně se podílel na eliminaci politických odpůrců, ovšem roku 1951 byl z úřadu generálního tajemníka sám sesazen, na rozkaz Stalina zatčen a obviněn z velezrady. Čistky v nejvyšších patrech politického vedení vedly v roce 1952 k vykonstruovanému procesu s Rudolfem Slánským a třinácti dalšími, převážně židovskými funkcionáři. Kromě jiného byli obviněni z protistranické činnosti a ze sionismu. Ze čtrnácti obviněných šlo v jedenácti případech o Židy. Jedenáct obžalovaných bylo odsouzeno k smrti, zatímco zbylí tři dostali trest doživotí, mezi nimi i Artur London (1915—1986), manžel Lise Londonové, který před zatčením pracoval jako náměstek ministra zahraničních věcí. Během procesu proti němu bylo použito, že se jeho žena Lise Londonová přátelila s Hildou Synkovou, která – a toto lze jen stěží vysvětlit jinak – byla také zrádkyní, v důsledku čehož byl trest, kterého se jí dostalo, více než zasloužený; jinými - nevyřčenými - slovy, byla zlikvidována. Artur London tuto skutečnost zmiňuje v knize Doznání (L'Aveu), kterou sepsal v roce 1968 jako autobiografickou zpověď o svých „zkouškách“ během procesu se Slánským.
V týdeníku Der Spiegel z roku 1968 se též zmiňuje domnělá sebevražda Hildy Synkové jako výsledek vnitřních mocenských bojů ve straně.
Bez ohledu na uvedené „indicie“ svědčící o zinscenované vraždě zde ovšem figuruje i jiná informace, která může ukazovat opačným směrem, že by se opravdu mohlo jednat o sebevraždu. Ve své knize Artur London zmiňuje, že je s Lise Londonovou dva dny před smrtí Hilda Synková přijela navštívit, aby je požádala o radu. Byla jmenovaná náměstkyní ministra, ale působila hluboce sklíčeně.
Přesto většina poznatků v případu Hildy Synkové napovídá, že její sebevražda byla naplánovanou vraždou.
V roce 1955 bylo náměstí v centru Brumova-Bylnice, rodného města Hildy Synkové, pojmenováno jako náměstí Matyldy Synkové a o rok později byla na domě, ve kterém se narodila, odhalena její pamětní deska. Město tak chtělo připomenout její velké úsilí v oblasti sociální péče a boje na poli rovnosti žen a mužů. Navrhla zákon na ochranu matek, který jim poskytoval osmnáct týdnů placené dovolené. Jako jedna z hlavních iniciátorek se též zasloužila o vybudování první továrny na výrobu penicilínu v ČSR.
Politická angažovanost Hildy Synkové byla nepopiratelně problematická, neméně pro její dceru Hanku, která za to zaplatila vysokou cenu, což jí také poznamenalo na celý život. Nemohu jí ovšem upřít, že se ke mně v Ravensbrücku chovala nepochybně s láskou a starostlivostí. Nazýval jsem ji „tetou“ a ona se o mě v té nejkritičtější době starala jako matka. Vděčím jí za život. Na zdi vedle mého pracovního stolu visí fotografie mých rodičů a prarodičů. Příběh, se kterým jsem se nyní seznámil, mě přiměl pověsit na zeď další dva snímky. Fotografie Zdenky Nedvědové a Hildy Synkové, které mi zachránily život.

Hilda Synková v roce 1938 Hilda Synková v roce 1945
Hanka, dcera Hildy Synkové Vyšívaný kapesník, který Hilda Synková zaslala
z Ravensbrücku dceři Hance

Ib Katznelson 2023